„Jedoucímu na dráze severní od Chotětova k Boleslavi objeví se bývalý hrad a nyní zámek stránovský v plné své kráse, an se malebně vypíná na ostrohu ze západní planiny vybíhající. Máť ostroh ten podobu klínovou, tak že čtvrtinu jeho na konci zabírá hrad a tři čtrtiny bývalé předhradí čili nynější dvůr. Prostora ta dohromady čtená ukazuje, že patřil Stránov k velikým a rozsáhlým hradům..."

Na místě dnešního zámku stála původně dřevěná tvrz, na které se připomíná v roce 1429 pan Bohuněk ze Stránova. Na jejím místě nechal postavit Jaroš ze Sovojovic v letech 1463 - 1468 pevný gotický hrad, který dostal jméno Nový Stránov.

V letech 1545 až 1589 je hrad v majetku známého rodu Berků z Dubé.

Roku 1589 se stává majitelem hradu Karel z Biberštejna, JMC rada a nejvyšší mincmistr království Českého.

Později hrad získává sňatkem Michal Slavata z Chlumu. Rodem Slavatů byl hrad přestavěn na renesanční zámek.

Někdy kolem roku 1642 získává zámek Jan z Lisau (příslušník braniborské šlechty - do panského stavu byl povýšen za statečnost v bitvě u Nordlingenu, později c.k. nejvyšší velitel v Chebu). Jeho potomci se po třech generacích hlásí k české národnosti a píší se jako páni z Lisova.

Poté sídlí na zámku syn Janův, Rudolf Adam z Lisova, s manželkou Alžbětou Lidmilou (pravnučkou astronoma Tycha de Brahe, s manželem měla 15 dětí, z nich jen 6 se dožilo dospělosti), která na zdejším zámku prožila značnou část svého života. Alžběta z Lisova je autorkou Rodinných pamětí - záznamů o významných rodinných událostech, které vyšly knižně v roce 2002.

Roku 1746 sňatkem přistupuje na panství Jan Václav Příchovský z Příchovic. Tento barokní kavalír z předního aristokratického rodu zanechal v okolí zámku dodnes viditelné stopy - Stránov je barokně upraven, je založena zámecká zahrada (ta bohužel zcela zanikla), vystavěna barokní pískovcová kašna v zámeckém areálu a roku 1767 kostel sv. Václava v předzámčí (autorem je významný pražský architekt Filip Heger).

Od r. 1794 je majitelem svobodný pán Václav Vojtěch Herites (lidem zvaný Herodes), po jeho smrti Jan Herites, a do roku 1864 rytíř Bedřich Neubauer.

Svůj dnešní romantický vzhled získal zámek při novorenesanční přestavbě na konci 19. století, kterou provedl v letech 1890 - 1894 podle projektu Josefa Schulze stavitel J. Mráz na zakázku Marie z Valdštejna a Vartemberka.

Zámek v roce 1917 kupuje president Škodových závodů a senátor parlamentu Josef Šimonek, který byl za zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen do baronského stavu. Baron Šimonek a jeho rodina žije na Stránově až do znárodnění v roce 1948.

Po znárodnění byl zámek využíván jako dětský domov (v předzámčí bylo JZD), čemuž odpovídaly i veškeré necitlivé úpravy (záchody a umývárny byly vestavěny i do chodeb a hlavních reprezentačních prostor aj.). O péči státu svědčí i skutečnost, že ze sedmi set kusů zámeckého mobiliáře jich bylo později původním majitelům navráceno pouhých čtyřicet...

Od roku 2003 je Stránov opět v rukou rodu Šimonků. Zámek je zpřístupněn veřejnosti, postupně probíhají částečné rekonstrukce interiérů i exteriérů zámku.

Předzámčí (tedy hospodářský dvůr) je položené na horní části ostrohu, na jehož špici leží samotný zámek. Na tomto místě bývalo dříve opevněné předhradí původního gotického hradu.

Zřícenina hradu Starý Stránov

První zmínka o hradu je z roku 1297, kdy jej vlastnil Mikuláš z Hrádku. Později hrad užívala místní drobná šlechta. Od konce 14. století do roku 1469 patřil hrad vladyckému rodu Myšků z Hrádku (proto nazýván také Myškův Hrádek). Václav Myška z Hrádku patřil k přívržencům mistra Jana Husa a byl i v jeho doprovodu do Kostnice. Poté, co si páni ze Svojovic vybudovali nedaleko odtud mnohem výstavnější hrad Stránov a Hrádek byl připojen ke stránovskému panství, začal být tento hrad označován jako Starý Stránov, jeho existence však postupně ztrácela na významu a proto byl ponechán svému osudu. Později byly do hradních zřícenin vestavěny vesnické domky.

Železniční viadukt

Železobetonový železniční vidukt Stránov - Krnsko je jedním z nejmohutnějších viaduktů v Čechách. Délka mostu je 152 metrů, výška až 27 metrů. Dnešní stavba pochází z roku 1924, původní viadukt s příhradovou železnou nosnou konstrukcí byl zprovozněn v roce 1864, roku 1884 nahrazen konstrukcí ze svářkového železa.