Původně zemanská tvrz přestavěná v 16. století za Tvorkovských z Kravař na renesanční zámek o třech arkádových křídlech, doprovázený hospodářským dvorem, pivovarem a rozlehlým smíšeným lesoparkem se čtyřmi rybníky. 

           Poté, co se v držení zdejšího zboží vystřídala řada majitelů, přešel koncem 18. století do rukou svobodných pánů Mönnichů a vzápětí sňatkem na Larische ze Lhoty. Ti během 1. třetiny 19. století adaptovali zchátralý renesanční objekt na klasicistní rezidenci, obklopenou přírodně-krajinářským parkem, doplněným o klasicistní oranžerii se soustavou květným zahrad, fíkovnu a ananasovnu. Proti zámku přibyl ve 20. letech 19. století také klasicistní úřednický dům.

      V roce 1832 se do Raduně přiženil hrabě, od roku 1872 dědičný kníže Gebhard Leberecht Blücher z Wahlstattu. S příchodem příslušníka evropsky proslulého rodu, vnuka Napoleonova pokořitele, nabyl raduňský zámek na společenské prestiži široko daleko. Ač sloužil ponejvíce jako letní sídlo, nabízel domácím i hostům nejen samozřejmý přepych kultivovaného aristokratického domu, ale také potřebné pohodlí a intimitu, nezbytné k relaxačnímu pobytu panské rodiny v komorním prostředí venkova.  

       Blücherové doplnili v roce 1841 zámecký areál o pozdně empírový ovčín a o osm let později o robustní dvouetážovou hradební zeď. Ta předznamenala poměrně razantní etapu proměn exteriérů a interiérů, inspirovanou dobovým historizmem, která kulminovala až na samém prahu 20. století vnějšími i vnitřními úpravami a reformou nádvoří, jehož dvě přestavěné věže nadiktovaly zámku zcela novou siluetu.

        Spletité vlastnické vztahy členů rodiny vůči zdejšímu velkostatku poznamenaly celou 1. polovinu 20. století. Jeho poslední majitel, hrabě Alexandr Blücher, anglický státní občan, pokračoval po smrti svého bratra v marných pokusech o zvrat záboru velkostatku Raduň-Bravantice a v roce 1949 republiku opustil.    

        To již areál obhospodařovalo Ministesterstvo zemědělství; v zámku bylo na čas umístěno zemědělské učiliště Státních statků Praha, část zámku zaujímaly obecní byty. V roce 1962 byl zámecký objekt předán odboru školství ONV v Opavě a v následujícím roce adaptován pro potřeby místní základní a mateřské školy. Související práce byly naštěstí vedeny relativně šetrně a neměly - až na výjimky - pro stavební podstatu objektu destruktivní charakter. Od roku 1974 držel zámek Místní národní výbor; i nadále tu fungoval školní provoz, ale navíc tu byly zřízeny obecní kanceláře, knihovna, zdravotní středisko a kulturní sál s kinem. 

       V průběhu generální opravy 5 km vzdáleného státního zámku v Hradci nad Moravicí, zahájené v roce 1977,  vyvstala nezbytnost demontáže a náhradního uložení pevného zámeckého zařízení a veškerého sbírkového fondu. K těmto účelům byl vytipován zámek v Raduni a v roce 1979 předán tehdejšímu Okresnímu středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Opavě, a to spolu s parkem, hradební zdí, sýpkou a oranžerií.

       Po nezbytných opravách a přípravě vnitřních prostor bylo v letech 1983 až 1984 do Raduně převezeno a zde deponováno cca 10 tisíc předmět uměleckohistorického mobiliáře a předmětů kulturní povahy, téměř 20 tisíc svazků historické, svozové a příruční odborné knihovny, včetně většiny demontovaného stabilního vybavení hradeckého zámku (kamna, krby, podlahy, obklady, mříže, okna, rozebrané lustry aj.). 

      Současně byly opraveny a restaurovány místnosti bývalého knížecího apartmá s tzv. malou a velkou knihovnou ve II. a III. podlaží jižního křídla a instalován soubor zámeckých salónů. 

       Instalační schéma zdejších interiérů důsledně akceptuje autentickou funkční skladbu jednotlivých prostor zámku. Panské patro nabízí pohled do reprezentačních prostor i privátních pokojů dospělých členů aristokratické rodiny, přízemí je věnováno potřebám zámeckých dětí a domácího služebnictva.

         Vzhledem k tomu, že z kmenového raduňského fondu se dochovalo pouhých patnáct kusů, jsou raduňské interiéry vybaveny zčásti s pomocí zápůjček z mobiliáře nedalekého státního zámku Hradec nad Moravicí (jenž naštěstí svou kvantitou i kvalitou nabízí dostatečné zázemí instalačním nárokům obou zámků), zčásti z tzv. svozového fondu (pocházejího z  některých, dnes rozchvácených panských sídel severomoravského regionu), ale v současné době již  také s výrazným přispěním vlastního mobiliáře, konstituovaného během 17-leté cílené sbírkotvorné činnosti (orientované přednostně k akvizicím souvisejícím s konkrétní  minulostí zámku a jeho někdejším režimem).          

         Díky těmto akvizicím je rovněž možno uvažovat o postupném rozšiřování základního prohlídkového okruhu. První z takovýchto instalačních vlaštovek bylo zpřístupnění pokojů jižního přízemí s ložnicí a hernou zámeckých dětí a pokojem guvernantky a obytnými místnostmi společnice a komorné zámecké paní. V současné době připravujeme celkovou památkovou obnovu  dalších, dosud uzavřených protor zámku - severní vstupní haly, slavnostní jídelny, kuřáckého salónu a jídelny personálu. 

             14. července 1984 byl zámek v Raduni - jako první objekt v ČR, který takto doslova "vstal z mrtvých"  - zpřístupněn veřejnosti a  až do roku 1995 sloužil jako jediný instalovaný objekt v okrese Opavě.

        V současné době je jedním ze čtyř zpřístupněných zámků tohoto typu na Ostravsku (dále Hradec nad Moravicí, Kunín a Fryštát) a aktivní součástí památkové pamy Euroregionu Slezska. 

        V souvislosti s organizačními změnami hradeckého zámku přešel v roce 1992 také raduňský zámek pod Správu zámků Hradce nad Moravicí a Raduně, zřizovanou Okresním úřadem v Opavě (od téhož roku byla raduňská činnost nuceně utlumena vlekou restituční kauzou, ukončeno v letech 1999 až 2002 ve prospěch ČR). 

        Od 1. ledna 2002 zřizuje státní zámek Raduň Ministerstvo kultury a to nejprve prostřednictvím Státního památkového ústavu v Ostravě, od 1. ledna 2003 Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Ostravě. 

                   Areál státního zámku Raduň je v regionu ojediněle dochovaný zámecký komplex, schopný nabídnout představu o struktuře a vzájemných souvztažnostech tak specifického mikrosvěta, jakým byl panský dům a s v ním související a pro něj nezbytné provozní a personální zázemí.

          Zámecký areál a jeho jednotlivé části nabízí ideální využití jako cíl hromadné a individuální turistiky, je nejbližším relaxačním a rekreačně-sportovní zónou okresního města Opavy a okolí, vyhledávanou lokalitou k pořádání kulturně-společenských akcí pro veřejnost i uzavřené společnosti, zejména pro výstavy, koncerty a programy malých forem. 

       Jeho postupná památková obnova naplňuje základní prezentační koncepci zámku v Raduni jako venkovského sídla knížat Blücherů z Wahstattu německé a později anglické státní příslušnosti, představeným v kontextu daností a emocí končícího věku aristokracie a orientovaným na instalační nástin společenských a privátních zvyklostí zámeckého organizmu v podmínkách příležitostného relaxačního pobytu na venkově.