patří bezesporu k nejzajímavějším objektům České republiky. Kdysi honosné sídlo rodu Lobkowiczů bylo významným kulturním a společenským centrem. V nedávné neslavné minulosti bylo vystaveno nezájmu a dlouholetému chátrání. Ke konci 90. let min. stol. byly zahájeny rekonstrukční práce, ale vzhledem k velikosti objektu jsou realizovány značně pomalu. Přes tuto komplikaci bylo přistoupeno ke zpřístupnění zámku, za cenu mnohých provizorií a nestandartních podmínek. Za pochopení a překonání těchto nejrůznějších komplikací Vám bude odměnou zcela neobvyklý zážitek vidět památku ve své původnosti a autenticitě a při častějších návštěvách budete svědky postupné obnovy a znovuvzkříšení bývalé „Perly Krušných hor“.

Historie

I když krajina pod Krušnými horami prošla radikálními proměnami, během nichž zanikly Ervěnice, Nové Sedlo, Komořany, Třebušice, Dřínov, Albrechtice i Dolní Jiřetín, dodnes obdivujeme genialitu starých stavitelů, kteří snad pro zámek nemohli zvolit příhodnější místo. Není to však jen význam prvotřídní architektonické dominanty, který nám imponuje. Zámek Jezeří sehrával dominantní roli i v dějinách tohoto kraje.

   Dnešní barokní stavba překrývá renesanční zámek a ten zase gotický hrad. Mohli bychom jít ještě hlouběji do historie a sledovat původní slovanské osídlení celé oblasti. Ještě o něco dříve si tato místa vybrali pro své sídlo dávní Keltové, kteří měli své oppidum i svatyně na svahu krušnohorského úpatí. Dnes je zámek Jezeří památkou první kategorie, výjimečnou nejen pro svoji mimořádnou uměleckou a architektonickou hodnotu, ale i pohnutý osud, neobyčejně krásnou polohu a význam pro současný i budoucí vývoj a formování života v podkrušnohorské krajině.

Gotické období

Předchůdcem dnešního zámku býval středověký hrad, o němž nemůžeme s určitostí říci, kdy byl založen. Vycházíme proto z prvních doložených písemných zpráv z let 1363-65, kdy se uvádějí jako majitelé pánové ze Rvenic. Již v těchto dobách se setkáváme s označením "de Lacu" (z Jezera) i "z Aysembergu", což dokládá i německý historický název Eisenberg, logicky spojený s dolováním železných rud v této části Krušných hor.

   Bušek z Eisenberka prodal roku 1406 hrad Petrovi z Perče, dalším majitelem panství byl Albrecht Starší z Kolowrat. Po Albrechtovi přešlo Jezeří na rytíře Jana Smolíka ze Slavic, přívržence katolické strany, který se zde udržel i přes husitské války. Po něm vládl na Jezeří jeho syn Zikmund, známý svým protisaským postojem. Z tohoto důvodu docházelo k častým potyčkám mezi Jezeřím a saskou posádkou na mosteckém hradě (Hněvíně).

  Také další majitel, rytíř Kunz z Kaufunku (1450), zde v podstatě obhajoval zájmy českého království, přestože jeho rod pocházel ze Saska. Důvodem jeho postojů bylo však nepřátelství mezi Kaufunky a kurfiřtem Fridrichem Saským. K vyhrocení napjatých vztahů došlo roku 1455, kdy Kunz unesl ze zámku Altenburgu kurfiřtovy syny, aby si tím vynutil navrácení fictumských statků, které mu Fridrich odebral. Vězením pro prince Arnošta se měl stát hrad Jezeří, ale záměr se nezdařil. Kunz z Kaufunku byl se svou družinou na saské straně dopaden a roku 1455 popraven ve Freibergu. Z obavy o osud Kunzových synů Kunze a Heinricha obsadil hrad Jezeří zemský správce Jiří z Poděbrad, který využil přítomnosti své posádky a při příležitosti tohoto tažení dobyl město Most.

   Roku 1459 se na Jezeří vrátili Smolíkové a poslední z nich, Zikmund, odkázal hrad roku 1513 svému švagrovi Mikuláši Hochhauserovi z Hochhausu. Za něho došlo pravděpodobně k nejvýraznější přestavbě, která změnila středověký hrad na renesanční zámek.

Renezanční zámek

Přestavba středověkého hradu na renesanční zámek byla dokončena v roce 1549Připomínku jejího dovršení můžeme vidět na ozdobném kamenném klenáku, umístěném nad hlavní bránou, kde je vytesán erb Hochhauserů s letopočtem 1549 a nápisem:
"O člověče, pomni, kde je pán a jeho rod".

   Po Mikulášově smrti přešel zámek do rukou jeho syna Petra, po kterém dědili jeho synové Václav ml. a Mikuláš. Mikuláš nakonec vykoupil i část patřící jeho bratrovi, ale v roce 1596padl u Jageru ve válce s Turky. Dědicem se stal podruhé jeho bratr Václav, který panství prodal bratranci Jiřímu Hochhauserovi z Hochhausu na Albrechticích. Jeho syn Jan Mikuláš (od  roku 1605) byl za účast na stavovském povstání v roce 1618 potrestán konfiskací majetku, který připadl "k ruce jeho císařské milosti" Ferdinandu II.

   Císař daroval Jezeří společně s řadou dalších konfiskovaných panství listinou z 15. března 1622 knížeti Karlu z Lichtenštejna. Nový majitel jej téměř přesně o rok později (24.3.1623) prodal za 80 847 kop míšeňských Villémovi ml. Popelovi z Lobkowicz na Bílině. Vilém ml. ale zaplatil pouze dvě třetiny panství - 67 956 kop. Třetina zůstala v majetku Hochhauserů a Vilém měl doplatit dědicům Jana Mikuláše zbytek kupní ceny. Zřejmě tak do té doby neučinil, protože v době saského vpádu v roce 1631 se Jiří a Bernard Hochhauserové, žijící do té doby v exilu, na Jezeří vrátili, célé je vyplenili "a co šlo, odnesli". K celkovému finančnímu vyrovnání mezi Lobkowiczem a Hochhausery došlo až v roce 1638.

   Zajímavou věcí je popis tehdejšího zámku, vypracovaný jako podklad k jeho prodeji. V inventáři zámeckého mobiliáře jsou jmenovány: předpokoj, panský pokoj, dvorní kuchyně, kuchyňský kvelb a spížní komora, tři kvelby fraucimoru, hořejší komora, dámský pokoj a komora, zadní komora, hořejší světnice, sál, školní světnice, druhý sál, dolní kvelb, panská komora a světnice i zámecká věž s hodinami. Kolem zámku se rozkládal ovocný sad, v němž byly mimo jiné ovocné stromy i vlašské ořechy. Dále zde byly tři zpustlé vinice, pod zámkem byl pivovar a poplužní dvůr. K panství patřilo pět vesnic a tři další poplužní dvory.

   Podle zprávy z října 1621 byl zámek Jezeří "od vojáků zpustošený", jediné okno nebylo celé a dveře, podlahy a prkna byla vytrhaná. Již od roku 1627 se ale na zámku započalo s drobnými stavebními úpravami; v roce 1638 se opravovaly "cihelné střechy".
   Dne 18. února 1646 však postihl Jezeří ničivý požár a zámek zcela shořel, s výjimkou malého vysokého stavení a jezdecké stáje. Rok poté zemřel Vilém Popel a panství se ujal jeho syn František Vilém, zakladatel novosedelsko-jezeřské větve rodu. Po dobu jeho života však zámek nebyl významně přestavován.

Období největšího ohrožení

V letech 1973-76 bylo prováděno v předpolí velkolomu Československé armády inženýrsko-geologické mapování, z jehož závěrů vyplynula naléhavá potřeba podrobnějšího průzkumu při hranici pánve v 80. letech. Především se potvrdily obavy, že poměry v krystalinickém masivu Krušných hor mohou významně ovlivnit báňskou těžební činnost a naopak. Bylo shledáno, že je nutné naléhavě ověřit stav kristalinického masivu, jeho narušení zlomovou tektonikou, zvětrávacími procesy a sesuvnou činností právě v místech, kde k hranici pánve přiléhá areál zámku Jezeří. Výzkumným úkolem byla pověřena Stavební geologie Praha a vedením výzkumných prací RNDr. Jan Marek. S přehodnocením energetické koncepce došlo však i ke změně záměrů v této lokalitě a velkolom Československé armády zahrnul do své sféry zájmu nejen Dřínovské jezero, zámecký park pod Jezeřím (tzv. arboretum), ale i okolní obce a svahy Krušných hor v bezprostřední blízkosti zámku. Významná kulturní památka byla ještě v polovině 80. let z důvodu prioritní těžby uhlí určena k likvidaci. Příprava demolice naštěstí nebyla realizována tak radikálně a přímočaře, jak tomu bylo u královského města Mostu. Zámek byl zprvu odsouzen k pomalému chátrání. Před veřejností byla zpochybňována jeho vysoká hodnota a také na mapách, vydaných v té době, bychom jej marně hledali. Tyto snahy však vyvolávaly zcela opačný účinek. Problém, který byl nastolen, totiž daleko přesahoval otázku bytí či nebytí zámku.

   Vzhledem ke značně problematickým geologickým podmínkám ostrohu, na kterém zámek stojí, by totiž mohlo dojít k ohromnému sesuvu krušnohorských svahů, který by vedl i k naprostému zániku hnědouhelného velkolomu. Samozřejmě, že i zámku hrozilo tak závažné narušení statiky, které by později vedlo k jeho celkové destrukci. Boj o záchranu Jezeří se tedy rozvinul z popudu geologů a vyvrcholil v osmdesátých letech, kdy se na jejich stranu zásluhou přesně cílené novinářské kampaně připojila široká veřejnost. Již v roce 1986 se spontánně utvořila nezávislá skupina zapálených ekologických nadšenců s rozsáhlým odborným zázemím, která se po listopadu 1989 přeměnila v oficiální "Společnost za obnovu Jezeří". Po velkém úsilí byl vytýčen ochranný pilíř, sahající až k spodnímu okraji zámeckého parku, jehož torzu byla v následující etapě rovněž vrácena památková ochrana. Ekologické těžební limity, stanovené v roce 1990, zároveň ochránily těžbou ohrožené městečko Horní Jiřetín a osadu Černice.

   Již na sklonku roku 1987 došlo k celkovému přehodnocení a arch. Karel Císař začal se zpracováváním projektu, na jehož základě bylo v následujícím roce přistoupeno k záchraně objektu. V časovém úseku 1988 - 91 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce, při níž se opravovaly stropy středního traktu, byla položena (z důvodu stále nekvalitních keramických tašek) šindelová krytina na severní části střechy, byla provedena nákladná oprava havarijního stavu dvou opěrných zdí v areálu zámku, zřízena nová trafostanice a započata rekonstrukce tzv. Úřednického domu.

   Další osud zámku ovlivnily události, které zákonitě následovaly po listopadu 1989.  V roce 1991 byly uplatněny a v následujícím roce uznány restituční nároky rodiny Lobkowiczů a zámek vrácen do jejich vlastnictví. Ukázalo se však, že obnova silně devastované kulturní památky je nad jejich síly i finanční možnosti. Opravy dotované ze státních prostředků byly bohužel v tomto období zastaveny a prováděny pouze drobné stavební práce, související s nutnou údržbou. Řešení nastalé situace jistě ocení až historie: v roce 1996 daroval pan Martin Lobkowicz zámek Jezeří státu a objekt se po vzájemné dohodě opět vrátil do správy Památkového ústavu (dnes Národního památkového ústavu) v Ústí nad Labem.