Zámek Buchlovice, ležící nedaleko majestátního hradu Buchlova, patří k nejvýznamnějším barokním šlechtickým sídlům na území České republiky. Kvalita architektury, rozsáhlé sbírky, proslulí majitelé i důležité místo v dějinách posledních let habsburské monarchie činí ze zámku místo, významem daleko přesahující hranice českých zemí. Stavba zámku byla zahájena těsně před rokem 1700 bohatým a urozeným hrabětem Janem Dětřichem Petřvaldským, který zámek zamýšlel jako galantní dar své manželce Anežce Eleonoře z italského rodu Collona. Snad proto byly u některého z předních vídeňských architektů té doby objednány italsky orientované plány ve stylu tak zvané villy rustica. Výsledkem několikrát přepracovaného architektonického konceptu je nejčistší příklad italské barokní vily ve středoevropském prostoru. Kolem zámku byla od začátku budována nádherná barokní zahrada, uchvacující svojí krásou už udivené současníky.

Význam zámku značně stoupl kolem roku 1900 za vlády hraběte Leopolda Berchtolda. Elegantní a šarmantní majitel působil v rakousko-uherských službách jako diplomat na velvyslanectvích v Londýně, Paříži a Petrohradě. V roce 1908 se na zámku konala pod jeho záštitou schůzka ruského a rakousko-uherského ministra zahraničních věcí, která vedla k politickému rozdělení sfér vlivu na Balkáně a následné anexi Bosny a Hercegoviny rakouskou armádou. Díky svým schopnostem byl Berchtold v roce 1912 jmenován předposledním rakouským ministrem zahraničních věcí. Z buchlovického zámku bylo poté vytvořeno reprezentativní sídlo, v jehož zdech přední politikové té doby rozhodovali o osudech Evropy. Právě z tohoto období pochází také současná podoba zámku i luxusně zařízené interiéry. Zcela mimořádný význam má také barokní zahrada a rozsáhlý anglický park, řazený mezi nejkrásnější historické zahrady v České republice.

Kromě samotného zámku a parku mohou návštěvníci zhlédnout unikátní sbírku fuchsií, tematické výstavy, galerii vín a nejrůznější kulturní akce. Malí návštěvníci pak jistě ocení záchrannou stanici a malou zoologickou zahradu s množstvím domácích i exotických zvířat. Buchlovice nabízí i zajímavé památky v okolí: hrad Buchlov, ojedinělý barokní hřbitov ve Střílkách, slavné poutní místo Velehrad či velkomoravské památky ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Zámek

Navzdory tomu, že je zámek v Buchlovicích pokládán za jeden z nejvýznamnějších a nejkvalitnějších příkladů moravské barokní architektury, zůstávalo v souvislosti s jeho vznikem hned několik otazníků. Nové podněty přinesla do mnohaleté umělecko-historické diskuse až průlomová studie brněnského historika umění Jiřího Kroupy, který prostřednictvím několika zjištění a díky originálně formulovaným otázkám otevřel cesty k objasnění autorství a architektonické úlohy celého projektu.

Podle tradice měl být buchlovický zámek galantním darem, který nechal tehdejší majitel panství hrabě Jan Dětřich Petřvaldský z Petřvaldu vystavět pro svoji manželku z původně italského rodu Collona, aby se na Moravě cítila jako ve své staré vlasti. To, že jde pouze o legendu, však dokazuje zejména skutečnost, že linie Collonů, z níž Anežka Eleonora pocházela, sídlila ve Slezsku a že se oba manželé zřejmě seznámili v Brně, kde sloužil hraběnčin bratr jako velitel špilberské pevnosti. Stavbu nového sídla v Buchlovicích je proto nutné uvést do poněkud širších dobových souvislostí, spojených zejména s okázalým životním stylem bohatých barokních aristokratických rodů. Už při prvním pohledu na architekturu zámku je zřejmé, že Buchlovice nebyly zamýšleny jako obvyklý vrchnostenský zámek, který kromě své reprezentační a obytné funkce sloužil také jako centrum správní agendy panství. Komorní, téměř až vilové proporce stavby obklopené zahradou naopak napovídají, že mělo jít především o pohodlný letohrádek, blížící se tomu, co Jiří Kroupa označuje francouzským termínem lieu de plaisance – místo radosti. Polarita dvou sídel, rezidence a zahradního letohrádku, v tomto případě starého hradu Buchlova a Buchlovic, nebyla v prostředí habsburské monarchie nijak ojedinělá; starý císařský hrad Hofburg v centru Vídně a Schönbrunn na dohled od hradeb metropole nebo liechtensteinská knížecí rezidence ve Valticích a nedaleký, nádhernou zahradou obklopený zámek v Lednici jsou toho ve zvětšeném měřítku jasným důkazem. Okrasná zahrada je v tomto případě stejně důležitá, ne-li důležitější než samotná stavba letohrádku. V případě Buchlovic to ostatně potvrzuje zmínka v korespondenci hraběte Leopolda I. Berchtolda z konce 18. století, kdy je zmiňováno, že hrabě bydlí na hradě v kopcích a pod hradem vlastní krásnou zahradu.

Co však odlišuje Buchlovice od ostatních podobných projektů, je forma, v níž byl celý objekt vystavěn. Podle nově nalezené smlouvy mezi hrabětem Janem Dětřichem Petřvaldským a biskupskou konzistoří lze datovat začátky stavby do roku 1698, kdy byla pro stavbu zámku vyměněna farní zahrada nedaleko staré kaple svaté Alžběty. Podle datace na fresce v hlavním zámeckém sále byla první etapa stavby, tedy hlavní budova s ústředním sálem, dokončena v roce 1701. Je zajímavé, že tato datace se udržela i v rodinné paměti majitelů, což potvrzují zejména záznamy pozdějšího majitele hraběte Leopolda II. Berchtolda; ten si o vzniku zámku jinak značně nepřesně poznamenal: „Zámek byl postaven v letech 1699–1701 Janem Dětřichem svobodným pánem Petřvaldským na počest jeho ženy Anny Eleonory z rodu Collona v italském raně barokním stylu architektem Balthasare Fontanou, bratrem Carlo Fontany, velmi známého svojí prací na chrámu svatého Petra v Římě“.

Park

Počátky zámeckého parku jsou spjaty s novostavbou zámku těsně před rokem 1700, kdy hrabě Jan Dětřich Petřvaldský vyměnil vrchnostenské pozemky za zahradu buchlovické fary pod hřbitovní kaplí svaté Alžběty. Problémem i předností nově získaného terénu byla svažitá dispozice, což na jedné straně bránilo rozvinutí širokého parteru francouzské zahrady, na straně druhé však předurčovalo prostor k italsky působícím terasovitým úpravám. Je možné, že projekt zámecké novostavby, zamýšlený jako italská vila, byl přizpůsoben možnostem rozvinutí okolního typu zahrady. Volný prostor byl během stavby zámku rozdělen na tři široké terasy, navazující na čtvrtou, nejvýše položenou terasu zámeckého nádvoří. Vstup do zahrady tak byl umožněn jednak venkovními bočními schodišti, ale také zámkem s dvěma etážemi, v jehož přízemí se nacházela oválná sala terrena vedoucí přímo na první terasu. Zahrada se rozkládala na obdélném půdorysu, o něco širším než bylo předpokládané zahradní průčelí zámku a dosahujícím přibližně do prostoru dnešního obelisku.

Podle analogií, případně znázornění v hlavním sále zámku na fresce z roku 1701, je možné předpokládat, že nejstarší barokní zahradu tvořily květinové partery, doplněné nízkými střihanými boskety. Nedílnou součástí zahradní kompozice byly i sochy a několik vodních nádrží. Dosud nedořešené je přemostění vodního kanálu, které bylo s největší pravděpodobností do 90. let 18. století pouze dřevěné. Základním prvkem zahrady byla hlavní osa tvořená cestou, vedoucí tak jako dnes přes celý park. Podle zápisků barona Jana Nepomuka Hausperského z Fanálu zasáhl zásadním způsobem do podoby buchlovické zahrady po polovině 18. století hrabě Bernard Jan Nepomuk Petřvaldský, který patrně doplnil stávající kompozici vzrostlejšími a podle francouzské módy tvarovanými keři. O necelých čtyřicet let později však byla jedna z nejobdivovanějších barokních zahrad na Moravě přetvořena ve stylu nastupujícího sentimentalismu.

Přeměna formální barokní zahrady na sentimentální park je dochována poměrně přesně ve vrchnostenských účtech z 90. let 18. století. Nejvýraznější osobností zmiňovanou v účtech je všestranný brněnský umělec, sochař a intelektuál Ondřej Schweigl, kterého je možné považovat za tvůrce celé proměny parku. Kromě Buchlovic se podílel i na podobných projektech ve Veselí nad Moravou, na terasovitých zahradách hradu Perštejna či pozdějších úpravách liechtensteinského zahradního areálu v Adamově.