Hrádek připomíná malý hrad nejenom jménem. Nemá sice hradní věž, ale kdo by ji na konci 15. století potřeboval? Tenkrát stejně jako dnes měl dům především reprezentovat majetek a vkus svého pána. A pán tohohle domu si mohl klidně vykračovat po městě v legračních středověkých botách a nikdo se mu nesmál. Budil respekt stejně jako jeho dům. Tedy aspoň teoreticky.

Hrádek byl původně dřevěnou tvrzí chránící město, ale postupně byl přestavěn na obytné sídlo. Vystřídal několik majitelů, kteří mu dali okázalou gotickou podobu a v roce 1490 ho za tučný peníz koupil Jan Smíšek z Vrchovišť. Tento nový majitel by klidně mohl být patronem všech zbohatlíků. Za 30 let svého podnikání v Hoře se z průměrného kutnohorského těžaře vypracoval na jednoho z nejbohatších lidí v Českém království. Zlé jazyky tvrdí, že to byl podvodník a majetek čerpal z tajné huti, kterou maskoval jako černou kuchyni. Možná mají zlé jazyky pravdu, ale pan Smíšek zároveň sponzoroval stavbu chrámu sv. Barbory a úpravu kostela sv. Trojice. Na druhou stranu mohlo být i tohle počínání praktické, protože být za dobře s patronkou horníků Barborou, bylo jako naklonit si diplomatku mezi Bohem a vlastním měšcem. Přestavbou kostela sv. Trojice zase investoval do budoucna, neboť rodinná hrobka, kterou tu vystavěl, měla sloužit jako příbytek, ve kterém hodlal strávit drahně času; tedy minimálně do vzkříšení. Ať už to bylo jakkoli, pán z Vrchovišť dal Hrádku jeho dnešní rozměry a lesk. V roce 1492 získal šlechtický titul a svůj nový erbovní znak s bílým jednorožcem nechal namalovat snad úplně všude, takže nikdo z příchozích nemohl pochybovat, že se ocitnul v domě aristokrata. Přináležitost k šlechtě zdůraznil i vnějším gotickým rázem stavby, ale ve vnitřních prostorách dával přednost renesanci, která mu skýtala i daleko větší pohodlí. Vždyť gotická a renesanční postel, to je jako nebe a dudy.

Od 17. století to šlo s prestiží Hrádku z kopce. Vdova po Zbyňkovi Libštejnském z Kolowrat si tu založila nelegální živnost a provozovala v Hrádku řeznictví, pekařství a dokonce tu čepovala pivo. Vlastně tu mohlo být docela veselo, ale pravda je, že řvaní poráženého dobytka a odrhovačky horníků lesk aristokratickému sídlu nepřidají. Časy hodokvasu vystřídala jezuitská strohost, když si tu jezuité zřídili koleje a později byl objekt využíván jako městská škola. Za 2. světové války Hrádek dokonce obývali i četníci. Tedy nic proti četníkům, ale četníci a gotika, to je trochu moc…..Dnes v Hrádku sídlí České muzeum stříbra, které pro vás připravilo dva okruhy expozic. Jednak si můžete prohlédnout expozici o historii města a dozvědět se něco o životě místních patricijů, jednak si můžete prohlédnout vzorky všech rud, které se tu těžily. Největší atrakcí je ovšem II. okruh - cesta stříbra.

Cesta stříbra

Ten pocit, který zažijete pod zemí nic nenahradí. Můžete o tom přečíst stohy knih, vytapetovat si pokoj fotkami z jeskyní a sledovat celý rok jen filmy o hornících a přesto se nedozvíte nic. Teprve dole v dole můžete pochopit něco z Kutné hory. Exkluzivita s jakou kutnohorští horníci chápali sami sebe i jak je vnímali ostatní má svoje zdroje v zemi věčné noci, kam se dnes můžete podívat i vy.

Nejdříve se s průvodcem zastavíte u obrovského těžního stroje, kterému se říkalo trejv. Byl poháněn párem koní, kteří se motali v kruhu a byli schopni z dvousetmetrové hloubky vyzvednout až 1 tunu. Na další dobrodružství vás vyzbrojí perkytlí – tedy hornickou halenou se skřítkovskou kapucí, svítilnou a helmou. Kdyby člověku vtiskli do ruky i hornické kladívko, mohl by člověk zapochybovat, jestli si ho v dole nechtějí pár týdnů podržet a nepustit ho než za vytěžené stříbro. Tak dlouho tam sice nebudete, ale i tak trvá prohlídka déle než půl druhé hodiny. Projdete štolou dlouhou přes čtvrt kilometru, minete zatopené štoly s průzračnou vodou a skoro všude můžete ve stěnách sledovat drobné vrypy hornických kladívek. Možná vás občas zastudí na krku, proto ta perkytle, hlavou procítíte skálu, proto helma, ale hlavně: teprve v podzemí poznáte, co je to absolutní tma. Stojí za zkoušku, abyste si na minutku zhasli lampu a za chvíli vám před očima začnou pochodovat permoníci. Když uvážíte, že horníci trávili v dole i celý týden, byli sami, a v jejich představách se nacházeli někde blízko peklu, musela fantazie pracovat na plné obrátky. K udržení psychické rovnováhy užívali jednoduchou strategii: zpívali si, což se vřele doporučuje i návštěvníkům. Cesta se na několika místech zužuje a je třeba projít bokem, ale nemusí se bát ani pivní siláci. Podle průvodců zatím prostrčili každého.

Když se pak člověk ocitne nahoře, chce se mu políbit listy nejbližšího stromu a možná se mu zamotá hlava z toho vysokého nebeského stropu. Život pod zemí je nepřirozený a vrtat v ní má příchuť zakázaného ovoce. Jenže za chvíli, možná druhý den, budete cítit svědění, že byste si to příště vyzkoušeli hloub. Prohlídka končí v místnosti proměněné na huť a mincovnu. Mají tam pícku, hutníka i mincmistra, všechny pěkně vycpané. Nefalšovaný průvodce vám tu podá kompletní přednášku o středověkém zpracování stříbra. V rámci prohlídky se tak stanete svědky celé cesty stříbra: od prvního klepnutí havířského kladívka, po konečný úder mincířovy palice. Možná, že všechno z toho, co uslyšíte zase brzo zapomenete. Ten pocit, který jste zažili při průchodu dolem se ale vymaže jen těžko. Otevírá totiž hloubku, kterou si nosíme sami v sobě.