Město Svoboda nad Úpou se nachází v okrese Trutnov, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 2171 obyvatel.

Historie

Podle kroniky Simona Hüttela měla být Svoboda nad Úpou založena v roce 1009 Petrem Hostolovským, poddaným hraběte Trautenberga z Trutnova. Tento údaj však není podložený. První doložený záznam o existenci našeho města je tedy až z roku 1546, kdy král Ferdinand I. povýšil Svobodu na městys a udělil jí všechny výsady horních měst včetně erbu. Podnětem k pojmenování místa byla svoboda dolování - německy Bergfreiheit. V průběhu staletí se však název města vyvíjel. Roku 1553 to byl Pirgfreiheit a v roce 1577 se hovoří o městečku s názvem Pirgfreiheit unterm güldnen Rehorn (horní město Svoboda pod zlatými Rýchorami). V polovině 19.století, kdy se ve Svobodě už dávno netěžilo, je v názvu ještě zmínka o její hornické historii - Svoboda, früher Bergstadt unter dem goldenen Rehorn. V 19. století se ještě používal název Vrajt, což bylo zkomolené Freiheit (Svoboda).

Svoboda je historicky velmi těsně spjata se statky panstva z Vlčic (Wildschütz). Zatímco sousední obce v průběhu času své statky často vyměňovaly, Svoboda zůstala nepřetržitě až do roku 1848 pod správou vlčického panství. Rodina Zilvárů záviděla Trutnovu a Hostinnému úspěchy, a tak prosadila, aby Pilníkov a horní městys Svoboda byly povýšeny na města a byla jim udělena městská práva. 18. října 1580 tak dostala Svoboda od císaře Rudolfa II. statut horního města. Povýšení na město s sebou přineslo příchod řemeslníků a obchodníků, kteří se ve Svobodě usídlili. Řemeslnické cechy se rychle rozvíjely a tvořily tak velkou oporu obce. V roce 1591 navíc přišlo do Krkonoš asi 300 dřevařů z alpských zemí. Rodinná jména těchto dřevařů Wimmer, Zinnecker, Pradler aj. dokazují, že část jich v Krkonoších zůstala dodnes.

Roku 1790 získal vlčické panství velkoobchodník s plátnem Johann Franz Theer z Hostinného. Za svou vynikající činnost v oživení průmyslu a plátenictví byl povýšen do šlechtického stavu s titulem "von Silberstein". Poslední baron "von Silberstein" zemřel ve Vídni roku 1861. Ve své závěti stanovil, aby se panství prodalo a výnos byl věnován chudým studentům v Praze a ve Vídni.

Největšího rozkvětu po středověku dosáhla Svoboda ve druhé polovině 19. století, kdy byly ve Svobodě nad Úpou postaveny papírny, které šířily slávu města do celé Evropy. Ve Svobodě se tehdy vyráběl a exportoval první cigaretový papír ve střední Evropě. Železnice byla do Svobody zavedena již v roce 1871. Ta také napomohla obrovskému rozvoji turistiky na počátku našeho století. Svoboda nad Úpou se stala výchozím místem pro celou oblast Východních Krkonoš - Pec pod Sněžkou, Velkou i Malou Úpu, Janské Lázně aj. Je také jedinou komunikační spojnicí této oblasti s Vrchlabím a Špindlerovým Mlýnem. Dnes projíždí městem miliony návštěvníků Krkonoš. Tím se ze Svobody nad Úpou stalo přirozené centrum obchodu, služeb i dopravy této části Krkonoš.

Pamětihodnosti

• Kostel svatého Jana Nepomuckého
• Sousoší Panny Marie, svatého Floriána a svatého Antonína na náměstí

Školství

• Základní škola a Mateřská škola Svoboda nad Úpou
• Střední škola lesnická a zemědělská

Hornictví v našem městě

        Podle rozporuplné kroniky trutnovského Šimona Hüttela sahají počátky hledání zlata v oblasti Rýchor na samotný práh minulého tisíciletí. Nepodložené jsou i zprávy o dobývání žlutého kovu v okolí Svobody nad Úpou z roku 1241. Teprve 16. století spojené se jménem nejvyššího hejtmana Koruny České, Kryštofa z Gendorfu a s ním spřízněného vladyckého rodu Zilvárů z Břečtejna, znamená opravdovou zlatou horečku. V listině ze 4. ledna 1564 se hovoří o dolech na vrchu "Zlatý srnčí růžek" (dnes Rýchory) a na ostatních okolních horách. Podnikání zde bylo osvobozeno od placení desátků po dobu deseti let a těžařům bylo dovoleno prodávat zlato také mimo zemi. Jedinou povinností bylo odevzdání jednoho groše za každý prodaný lot zlata, aby se poznal rozsah těžby. Stříbro vydolované v těchto místech se však muselo odvádět do císařské mincovny. Kverkům (kverk=podílník) se zároveň dovolilo stavět domy, mlýny, stoupy a tavírny. Důlní dříví se jim mělo poskytovat zdarma z trutnovských královských lesů. V důsledku uvedených privilegií mohlo poblíž dolů poměrně rychle vzniknout sídliště, které dalo základ budoucímu městečku. 18. října 1580 povýšil císař Rudolf II. Svobodu na horní město a zároveň odpustil kverkům placení desátků a uložil jim povinnost dodávat získané kovy královské dvorské komoře. Nárok na bezplatný odběr dřeva z trutnovských lesů jim ponechal. Městu se přiznává osvobození od placení mýta, povoluje se mu vybírání některých poplatků, zřizování cechů a svobodný obchod.
        Zhruba od počátku 17. století však těžba drahých kovů ve Svobodě a jejím okolí začíná pomalu ustávat. Poslední pokusy o obnovení těžby učinil majitel vlčického panství Josef Adam Schwarzenberg v druhé polovině 18. století. Definitivní tečkou za věhlasem zlatých dolů na Rýchorách bylo zboření stoupy ve Sklenářovicích v roce 1781, necelé tři roky po skončení důlních prací. Dodnes zbylo jen zapomenuté hornické nářadí ve znaku Svobody na Úpou a stále patrné rýhy a odvaly v Bartově lese.

        Mezi německy mluvícími obyvateli východních Krkonoš kolovala dlouhá léta báje o dobývání zlata v podhůří Rýchor a jeho pohaslé slávě. Podle ní prý hledači vzácných rud objevili zlatonosnou žílu v panenských hvozdech Rýchor v časech nepamětných. Za nimi přišli horníci z alpských zemí i ze Slezska, odkryli mnohá horní díla a založili osadu, z níž později povstala Svoboda nad Úpou.
        Bohatá naleziště skýtala vysoké výdělky a s bohatstvím, jak známo, kráčí ruku v ruce i pýcha. V té době chodila prý krajem svatá Barbora, přestrojená za potulnou žebračku. Jednou přišla i k horníkům, kteří seděli před zlatou šachtou a svačili. Pokorně je prosila o almužnu. Nedočkala se však ani skývy chleba, jen se jí posmívali a jeden z nich jí dokonce vložil do nastavené ruky kámen. Světice se velmi rozhněvala nad tou nevděčností a zalovila v kapsáři. Se slovy prokletí vytáhla plnou hrst prosa a vhodila jej do šachty: "Nenajdete zlato tak dlouho, dokud neuplyne tolik tisíc let, kolik zrníček prosa jsem vhodila do jámy". To řkouc, zmizela. Byla? Nebyla? Kletba se ale splnila. Zlato se vytratilo a opuštěné doly zanikly. Poblíž rušných kutišť, v místech, kde před staletími zněly vzrušené hlasy kovkopů, zůstala jako memento, roztroušena po stráních dnes osiřelého údolí, jen chudá horská ves Sklenářovice. S vystěhováním většiny jejích obyvatel po druhé světové válce zmizela i ta.

Dějiny svobodského kostela

        Svoboda měla kostel už v roce 1584. Kostel sv. Adalberta (Vojtěcha) přináležel jako filiální k Mladým  Bukům. Vešlo se do něj však velmi málo lidí, takže někteří museli mnohdy stát i venku. V roce 1777 byl starý rozpadající se kostel přestavěn na nový. Postaral se o to kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu a nový kostel byl zasvěcen sv. Janu Nepomuckému. Kostelní věž stála na kopci, byla celá ze dřeva a od kostelních vrat k ní vedly dřevěné schody opatřené dřevěným zastřešením. Roku 1836 byla na místě nynějšího kostela postavena kamenná věž. Kostelní zvony byly přemístěny ze staré věže do nové. V kostelní věži byly celkem tři zvony, na nichž byly uvedeny letopočty 1669, 1750 a 1770. Ty byly v letech 1840 a 1861 přelity a během první světové války (1914-1918) byly odvezeny k válečným účelům. Pozdější tři zvony ze zvonařské dílny Oktáva Wintera z Broumova byly laděny v B-dur. Byly vysvěceny dne 3. července 1921 a za účasti obyvatel vyzdviženy na věž, kde také poprvé zazněly. Náklady na nové zvony činily 40000,- Kč. Tyto peníze byly sebrány z darů a z dobrovolné sbírky.
        Okolo kostela byl obezděný hřbitov s márnicí. Tento hřbitov byl ze sanitárních důvodů úředním rozhodnutím v roce 1888 zrušen a nový byl zřízen na úbočí Kraví hory na tzv. hliništi  (Lehmgrube). Náklady činily okolo 7000 florinů a hradila je ze dvou třetin Svoboda a z jedné třetiny Janské Lázně. Církevní vysvěcení konal vikář Václav Fuchs na den Všech svatých v roce 1888. První byla na novém hřbitově pochována paní Anna Hampelová z Mladých Buků č. 132 dne 15.ledna 1889. K mladobucké farnosti patřily kromě Mladých Buků, Svobody s Janskými Lázněmi ještě Hertvíkovice, Kalná Voda, Sejfy, Bystřice a Sklenářovice. Mše byla sloužena střídavě v Mladých Bukách a ve filiálním kostele ve Svobodě. V kapli v Janských Lázních byla pouze jedenkrát v roce slavnostní bohoslužba, a to na den sv. Jana Křtitele.
        Na svátek sv. Adalberta (Vojtěcha-patrona kostela), na Boží Tělo či na následující neděli musela obec  zdarma pohostit faráře a asistující duchovní. Toto byl starý zvyk již z doby, kdy Svoboda patřila do farnosti vlčické a ačkoliv starosta Gottfried Finger už v roce 1737 usiloval o jeho zrušení, na příkaz dominikánského úřadu se v něm muselo pokračovat. Na Nový rok chodil také farář na koledu a při této příležitosti měšťané dávali 6-7 krejcarů, poloměšťané 4 až 5 krejcarů a ostatní 3 krejcary. Obyvatelé Janských Lázní bez rozdílu odváděli faráři ročně po 9 krejcarech. Z této koledy musel farář podávat jídlo regenschorimu (ředitel kůru) a ministrantům.
        Zpočátku neprobíhaly křtiny ve svobodském kostele, ale v Mladých Bukách, a to až do roku 1742. V tomto roce totiž došlo k dohodě, v níž se říká, že farář má křtít ve Svobodě, je-li zde kvůli výkonu jiného duchovního poslání. Staré matriky narozených a zemřelých z naší obce jsou psány německy a sahají do roku 1784. 20. února tohoto roku totiž císař Josef I. nařídil řádné vedení matrik dvorním dekretem.

Železniční doprava

         Na přelomu 19. a 20. století pendlovalo mezi Svobodou a Trutnovem na 12-16 vlaků denně a roční počet cestujících činil 180 tisíc osob. V době první republiky stoupl počet vlaků na 24 včetně přímých vlaků z Prahy do Berlína. Odborářské heslo "hory patří pracujícím" zaplnilo svobodské nádraží po únoru 1948 zvláštními rekreačními vlaky: dvěma z Prahy a po jednom z Brna a Bohumína. Ne náhodou si tedy svobodské nádraží "zahrálo" v dobové komedii "Anděl na horách".
        S výstavbou nových silnic vznikaly postupně dálkové autobusové linky, které v posledních desetiletích spolu s automobilovou dopravou téměř vytlačily železniční konkurenci. Za zmínku však stojí, jak často se uvažovalo o prodloužení trati dál směrem k Maršovu, Velké Úpě a Peci  pod Sněžkou. Plány však ztroskotaly buď na finanční náročnosti stavby, na obtížných zeměpisných podmínkách, anebo do jejich realizace zasáhly společenské události . Roku 1885 se objevil plán na normálně rozchodnou dráhu spojující Svobodu s Pecí s případným prodloužením na Sněžku. Další plán předpokládal úzkokolejnou dráhu z údolí Úpy na Pomezní boudy s eventuálním napojením na železniční síť ve Slezsku.
        V letech 1899-1905 byl neustále přepracováván odvážný plán, který usiloval o místní dráhu ze Žacléře přes Albeřice, Maršov a Svobodu do Vrchlabí, se třemi elektrickými odbočkami na sever do hor. U zrodu nejpropracovanějšího projektu místní dráhy Svoboda-Maršov stál známý svobodský papírník a propagátor Krkonoš Prosper Piette-Rivage. Rozsáhlá jednání o výkupu pozemků a započaté stavební práce však přerušila první světová válka.
        Plány na prodloužení trati se objevily ještě ve dvacátých a čtyřicátých letech. V roce 1949 vyhlásilo ředitelství státních drah v Hradci Králové bombastickou akci "Dráha mládeže".  Plánovaná trať měla opisovat tok řeky Úpy a v maximální míře využít stávající silnici, po jejíž trase měla být vedena. Zastávky byly plánovány v Maršově I., Temném Dole a Velké Úpě, stanice v Maršově IV. a konečná v Peci pod Sněžkou. Z Pece je již jen několik minut k lanovce na Sněžku a při zavedení přímých vlaků by to z Prahy na Sněžku trvalo 4 hodiny. 1 km tratě měl stát celý milion Kčs. Ani tento projekt se však nedočkal realizace. Územní plány z let šedesátých ještě zaznamenaly trolejová řešení, avšak konečná stanice přece jen zůstala v nádraží ve Svobodě nad Úpou.

Současná železniční doprava ve Svobodě nad Úpou

        V září 1997 byl provoz na trati Trutnov - Svoboda nad Úpou Českými dráhami ukončen. Údajně pro značnou prodělečnost provozu. Toto opatření se však setkalo se značným odporem veřejnosti - protestovali místní obyvatelé, kteří jezdili vlakem do práce, starostové obcí, ekologické iniciativy...
        V prosinci téhož roku byl provoz na trati obnoven soukromou společností Viamont, která získala trať do pronájmu. Ročně se tu přepraví 280 tisíc osob, což znamená přece jen určité odlehčení silniční dopravě (a exhalacemi sužovaným Krkonoším). Ve všední den jezdí mezi Svobodou a Trutnovem sedmnáct vlaků, v sobotu a v neděli šestnáct.
        Na jedné straně je dobře, že nedošlo k poněkud megalomanskému plánu být z Prahy hromadnou dopravou za 4 hodiny na Sněžce, na druhé straně však víme, kolik problémů způsobuje automobilová doprava, která se valí do hor. Kdo ví, zda by pro přírodu nebylo příjemnější nechat auta někde za Trutnovem a pokračovat do Maršova či Pece už jen vlakem...