Město Bavorov se nachází v jižních Čechách při toku řeky Blanice v Bavorovské pahorkatině v nadmořské výšce 446 m v okrese Strakonice asi 8 km jihozápadně od Vodňan. Leží na křižovatce cest Vodňany - Prachatice, Volyně - Netolice a silnice na Drahonice, Ražice a Písek.

     Bavorov je východiskem turistické cesty na hrad Helfenburk. Probíhá jím cyklostezka 1074 severně na Bílsko, Ražice a dále na Písek, východně pak na Vodňany.

Historie

Přesné datum založení města není známo, první písemná zmínka o Bavorovu pochází z r. 1228. Na vzniku města se podílel rod Bavorů ze Strakonic. Bavorové byli mocný a starý rod. Nejznámější je Bavor II. Veliký. Jeho tři synové Jan, Mikuláš a Vilém zdědili veškeré statky po svém otci a podělili se o ně. Jan Bavor se nastěhoval do malého dřevěného hradu v osadě na břehu divoké řeky Blanice. Zamiloval si tento kraj a říkal si od té doby Jan Bavor III. z Bavorova. Nechal vyměřit čtvercové tržiště (nyní náměstí), vybudovat ulice a dřevěné hradby. Bavor III. zemřel r. 1318, pouhé tři roky po tom, co se v Bavorově usídlil.

         R. 1351 se stali držiteli bavorovského panství bratři Rožmberkové – Petr, Jošt, Jan a Oldřich. Po jejich nástupu získal Bavorov řadu nových, a na tu dobu skvělých, výsad. Například právo měst královských, to znamená, že nesměl být zastaven knížeti ani rytíři.

         21. května 1355 král Karel IV. vyhověl žádosti bratří z Rožmberka a povolil jim vystavět hrad Helfenburk nedaleko Bavorova na vrchu Malošín. V téže době přestal být Bavorov sídelním městem panství, které se stalo částí panství helfenburského. Rožmberkové se nadále starali o rozvoj města. R. 1359 založili špitál pro 7 chudých a školu pro 7 studentů. Po r. 1360 započali s pracemi na novém farním kostele (stavba dokončena zřejmě do r. 1384).  V r. 1381 udělili Rožmberkové Bavorovu právo pečetění voskem, občané získali veškerá práva, svobodu, oprávnění, nedotknutelnost, omilostnění a zvyklostí jako město Písek, ale také povinnost platit vrchnosti jako Písek. Tímto Rožmberkové také dali Bavorovu svůj erb – červenou růži ve stříbrném poli. V r. 1384 zřídili při kostele knihovnu.

         R. 1390 zemřel poslední z bratrů Oldřich. Přímí potomci a nástupci bratrů neměli o Bavorov a Helfenburk zájem, vlastnili jiná honosná a přepychová sídla. Bavorovským výsady potvrdili, ale nové neudělili. V době husitských válek byly pergameny s právy a výsadami zazděny, aby byly uchráněny před vojskem a ohněm. Vlhkost zdiva je však úplně zničila. Zástupci obce se proto r. 1474 obrátili na současné držitele helfengurského panství s žádostí o povolení výsady přepsat. Jindřich z Rožmberka jménem svým a svých bratří toto povolil a privilegia rozšířil o právo hrdelní.

Rok na to koupil helfenburské panství Jan ze Švamberka, ten také potvrdil výsady městu Bavorov, stejně jako další majitelé panství - bratři Václav a Zikmund z Čenova. R. 1503 se vrací helfenburské panství znovu do rukou Rožmberků. Vilém z Rožmberka byl k Bavorovu štědrý. Rok po svém nástupu (1552) vymohl pro město na císaři Ferdinandovi I. dva výroční trhy – na sv. Vavřince a na sv. Martina – každý týden obilní trhy a dále výsadu pečetit červeným voskem. Ve stejném roce Vilém povolil založení ševcovského cechu.

V r. 1593 prodal vladař Petr Vok z Rožmberka celé helfenburské panství s tehdy již pustým hradem prachatické obci za 20 000 kop českých grošů. Ta potvrdila dne 6. srpna 1607 bavorovským občanům jejich výsady a rozšířila je o právo odúmrtí. Prachatická obec také povolila Bavorovu vařit v panském pivovaře ječné nebo pšeničné pivo. Po bitvě na Bílé hoře (1620) byly Prachaticům zkonfiskovány všechny statky a Bavorov i Helfenburk připadly královské komoře, která zrušila veškerá privilegia. Další rok bylo panství darováno knížeti Oldřichu z Eggenberku. Bavorovským nastaly zlé časy – vojsko, požáry, epidemie, robota, to vše museli obyvatelé snášet.

Až v r. 1675 získal Bavorov zpět svá práva. Kníže Eggenberk navíc povolil městu pořádat trhy na sv. Jiří a na den Obětování Panny Marie. Kníže Jan Kristián z Eggenberka zemřel bez potomků dne 23. února 1717 a všechny jeho statky připadly jeho manželce Marii Ernestině rozené kněžně Schwanzerberkové. Po její smrti r. 1719 Bavorov získávají Schwarzenberkové.

7. srpna 1747 císařovna Marie Terezie vlastní rukou podepsala a potvrdila bavorovská privilegia. Dalším panovníkem, který výsady potvrdil byl Josef II. (1782). Poslední potvrzení výsad bylo provedeno ve Vídni císařem Františkem I. r. 1793.

Revoluční rok 1848 přinesl zrušení poddanství, odstranění privilegií a závislost Bavorova na Vodňanech. Tím se snížil jeho význam. V následujícím roce postihl Bavorov velký požár, který zničil 14 domů, mezi nimi i knížecí dvůr a školu. V r. 1850 byl Bavorov přidělen k píseckému kraji a v r. 1853 výnosem krajského úřadu v Písku povýšen na město.

9. září 1867 vypukl ve městě opět velký požár. Zničeno bylo 31 domů, zasažen byl i kostel. Ve stejném roce se začalo s vyměřováním železniční trati přes Bavorov do Prachatic, doprava na ní byla zahájena r. 1893.

Do života bavorovských občanů krutě zasáhla 1. i 2. světová válka. V r. 1945 bylo město osvobozeno americkou armádou.

V poválečném období dochází k rozvoji jak v zemědělské, tak v průmyslové oblasti. Bylo založeno JZD, vybudovaly se studny na pitnou vodu, do provozu byla uvedena síť Podnik služeb. V letech 1965 až 1972 se vybudovalo koupaliště. Začalo se stavět na novém sídlišti (rodinné domky, obytné domy Čemolenu), vybudovala se sušička brambor, požární zbrojnice, později kulturní dům (1981 – 1984). V r. 1983 dochází ke sloučení JZD Bavorov s JZD Chelčice – vzniká JZD „Mír“ Chelčice.

V r. 1991 je Bavorov přijat za člena Svazu měst a obcí a v r. 2000 se rozhodnutím Poslanecké sněmovny opět stává městem.

          Bavorovské spolky

1849 – založen ochotnický spolek Šumavan

1881 – založen Sbor dobrovolných hasičů

1890 – vznik tělovýchovné jednoty Sokol

1896 – založen Klub českých turistů

1897 – založen Spolek vojenských vysloužilců – veteránů

1914 – vznik jednoty Vlastimil

1949 – sloučení tělovýchovné jednoty a Klubu českých turistů

1963 – založen Čsl. svaz zahrádkářů

kolem r. 1978 – Čsl. svaz žen

Knihovna

• původně umístěna v budově radnice, funkci knihovníka po r. 1945 vykonával učitel Karel Novák

• později přestěhována do hotelu Šumava

• od 1. 11. 1953 knihovníkem učitel Václav Polánský

• knihovna přestěhována do budovy místní pošty

• knihovnickou funkci také vykonávaly Libuše Dejlová – učitelka, Božena Kinkorová – pracovnice MNV, Věra Bláhová – knihovnice

• od 1. 1. 1981 do současnosti vede knihovnu Jitka Pořízková

• v r. 1989 bavorovská knihovna získala titul Vzorná lidová knihovna

• v r. 1994 přestěhována do budovy mateřské školy

Současnost:

• knihovna umístěna v budově mateřské školy v přízemí

• 2 oddělení – půjčovna pro dospělé a dětské oddělení s čítárnou

• vlastní 12 tisíc zaevidovaných svazků knih, zároveň se postupně zpracovává knižní dar z Nadace Havlových (přibližně 5 tisíc knih)

• odebírá 6 druhů časopisů

• navštěvuje ji téměř 374 zaregistrovaných čtenářů z Bavorova a okolí

• ročně vypůjčí více než 17 tisíc knih a časopisů

Další služby knihovny:

• bibliograficko-informační služba: informace a zodpovídání dotazů

• meziknihovní výpůjční služba (MVS) – možnost objednat knihy z jiných knihoven po celé republice (45,-Kč podíl čtenáře na poštovném)

• Internet – pro veřejnost – zdarma

• tisk z počítače nebo Internetu – 5,-Kč jedna str., 8,-Kč obrázek

• kopírování dokumentů – pro veřejnost – 2,-Kč kopie

• donášková služba – roznášení knih starším občanům domů a občanům Domu s pečovatelskou službou

• ve spolupráci s MěÚ rozvoz knih k půjčování čtenářům z okolních vesnic připojených k Bavorovu

Knihovna spolupracuje s mateřskou školou, se základní školu i školní družinou. Pro jednotlivé ročníky jsou pořádány besedy, soutěže, exkurze a lekce informační výchovy.

Knihovnice vede kroužek aktivistů knihovny. Jeho členové (děti 4. – 8. roč. ZŠ) se seznamují s knihovnickou technikou, řazením a balením knih, půjčováním. Učí se orientovat se v knihovně. Nacvičují a hrají divadlo a literární pásma pro MŠ a starší občany z DPS. Pro členy kroužku jsou pořádány besedy a soutěže.

Knihovna instaluje výstavky a nástěnky k významným výročím a událostem. Pravidelně se zúčastňuje celostátní akce Týden knihoven.

Knihovnice se podílí na vydávání bavorovského časopisu Náš zpravodaj.

Sport:

Fotbal

Osobnosti

Tomáš Bavorovský

*1498? Bavorov?

+září 1562 Plzeň

Spisovatel. Farářem v Plzni (1546 – 1552), oblíben pro svá společensky odvážná kázání v katolicky reformním duchu. Později kanovníkem u sv. Víta v Praze, r. 1555 zvolen děkanem kapituly. Též kazatelem při dvoře Viléma z Rožmberka v Krumlově. Zastával i úřad bechyňského acijáhna. Ze zdravotních důvodů se kapitulního děkanství vzdal a vrátil se r. 1561 do Plzně. Jeho hlavním dílem je Postila česká. Dále napsal Kázání o svatém pokání, O umučení Pána našeho Ježíš Krista křesťanské a pobožné rozjímání, Dvojí kázání při slavnosti nové mše, Zrcadlo věčného a blahoslaveného života a další.

Josef Krasoslav Chmelenský

*7. 1. 1800 Bavorov

+2. 1. 1839 Praha

Spisovatel. Rodiče mu brzy zemřeli, vychovávala ho babička. Po skončení obecné školy poslán na rok do Českého Krumlova, aby se naučil německy. Studoval na gymnáziu v Českých Budějovicích, kde se seznámil s Čelakovským a Kamarýtem. Brzy se začal věnovat literatuře a překladatelství (Schiller, Goethe, Mickiewicz, Kochanowski). V Praze začal studovat filozofii, ale přestoupil na právnickou fakultu, kde roku 1828 získal doktorát. V roce 1829 nastoupil ve fiskálním úřadu v Praze, později se stal sekretářem při Dvorském soudě manském (1832) a místosudím Dvorského zemského soudu v Praze (1835). Měl velmi kladný vztah k divadlu, sledoval jeho vývoj. Stal se prvním českým divadelním a operním kritikem a divadelním referentem v nejvýznamnějších časopisech tehdejší doby (např. Muzejník, Česká včela, Květy, Časopis muzea českého). Proslul kritikou Máchova Máje. Psal odborné studie, např. vědeckou monografii Karlštejnské manské právo (1835). Napsal libreto k první české opeře Dráteník (1826, hudba F. Škroup) a k operám Oldřich a Božena (1828, F. Škroup) a Libušin soud (1832, F. Škroup). Jako první Čech překládal libreta zahraničních oper, např. Kouzelná flétna, Josef a bratři jeho, Zlodějská straka, Sníh, Krakonoš, Dívka z čarovných krajů aneb Sedlský milionář a další.

Snažil se popularizovat českou píseň a hudbu, od r. 1835 vydával Věnec ze zpěvů vlasteneckých uvitých a obětovaných dívkám vlasteneckým, kde vycházely české písně i jeho překlady árií z cizích oper. Založil poetický sborník Kytka, dar umění zpěvu, kde uveřejňoval básně hodné zhudebnění, psal písně, především milostné a vlastenecké, např. Růže tetínská, Přemysl, Chodníček lásky.

Zemřel na tuberkulózu plic.

Bohumil Havlasa

*1. 10. 1852 Bavorov

+25. 11. 1877 Alexandropole

Spisovatel a publicista. Narodil se v Bavorově, kde byl jeho otec lékařem, dětství však prožil ve Strunkovicích nad Blanicí, kam se přestěhovali. Studoval gymnázium v českých Budějovicích a v Jindřichově Hradci, studium nedokončil. Po návratu do Strunkovic se učil zámečníkem. R. 1870 odešel k divadlu, stal se hercem kočovné společnosti J. Jelínka, E. Rotta a H. Viceny. Příliš však neuspěl a skončil jako nápověda. R. 1872 začal studovat Skřivanovu obchodní školu v Praze a r. 1874 se stal úředníkem Prvního akciového parostrojního pivovaru a sladovny v Praze. Brzy místo opustil, setkání s J. Nerudou ho přivedlo do redakce Národních listů. V srpnu 1875 odjel do Černé Hory, kde v srbsko-turecké válce bojoval jako dobrovolník proti Turkům. Po rozpuštění povstaleckých vojsk pobýval v jihoslovanském Krasu a spolu s J. Holečkem se vrátil do Prahy. R. 1877 odjel jako dobrovolník nižegorodského pluku dragounů ruské armády bojovat na Kavkaz opět proti Turkům. Po třech měsících strávených na frontě byl již poddůstojníkem, uvažoval o vystoupení z armády. Při dalším tažení byl však raněn a zemřel ve vojenském lazaretu na tyfus.

Nejznámějším Havlasovým románem jsou Tiché vody (romantický příběh lásky ženatého lékaře k jeptišce, odehrává se na hradě Helfenburku a na zámečku v Dubu u Prachatic). Dále napsal historický román o Janu Lucemburském V družině dobrodruha krále, o Janu Želivském Kněz Jan. Pod názvem Péri vyšly posmrtně jeho prózy z válek proti Turkům. Dále psal fejetony, překládal, publikoval v tiskovinách Brousek, Lumír, Národní listy, Máj, Podripan, Politik, Světozor.

Josef Jakší

*4. 3. 1874 Bavorov

+20. 9. 1908 Prachatice

Akademický malíř. Po jednoročním studiu na Reálném gymnáziu v Českých Budějovicích se ve Vodňanech vyučil malířem pokojů. Při malování na sebe upozornil Julia Zeyera. Jeho přičiněním přijat na umělecko-průmyslovou školu v Praze, kde se stal žákem prof. Františka Ženíška a Schikanedera. Odtud přešel na akademii v Praze. R. 1903 obdržel stipendium. Pobýval ve Vídni, v Benátkách, v Římě, v Mnichově. V r. 1906 obdržel Turkovu cenu.

Povahou byl prostý, upřímný a družný. Když onemocněl vleklou ledvinovou chorobou, stal se samotářským a začal se stranit společnosti. Zemřel v prachatické nemocnici, odkud byl převezen do Bavorova, kde je pohřben.

Veřejnosti se poprvé představil obrazem Magdaléna (1898). Nejvíce tvořil studie dělného lidu jihočeského venkova. Používal teplé barvy, některá díla svými zahnědlými stíny a zlatitými světly připomínají obrazy starých mistrů.

Z bohaté sbírky jeho děl připomeneme pouze několik: Podobizna rodičů, Madona s anděly, Sekáči, Lamači kamene, Havíři, Ctirad a Šárka, Tance o posvícení, Stvoření člověka, Moře,  Mořská idyla, Žně, Senoseč, Tancovačka v Bavorově, K večeru, Příroda a lidé, Na květnaté louce, Na vlnách života, Ovčák, Kořenkáři, Nakladači pařezů, Trh ve Vodňanech, Poprava rychtáře Kubaty.

Marie Jakší

*23. 2. 1889 Bavorov

+9. 6. 1966 Prachatice

Regionální historička. Sestra Josefa Jakšího. Po vystudování Učitelského ústavu v Českých Budějovicích učitelkou v Předslavi u Klatov, v Nemělkově, ve Strážově a v Klatovech, odkud byla jako osoba pro Němce nespolehlivá propuštěna. Proto se vrátila do Bavorova a pomáhala svému bratru v hospodářství. Od 1. 10. 1946 krátce učila v Bavorově, poté onemocněla a musela odejít do důchodu. Volný čas věnovala zpracovávání bavorovského archivu a bavorovské historie. Stala se členkou Společnosti přátel starožitností v Čechách. Poslední roky svého života prožila v prachatickém domově důchodců.

Tiskem byla vydána její publikace Město Bavorov a jeho privilegia. Ostatní díla zůstala v rukopisech (např. Dějiny města Bavorova, Bavorov v minulosti, Helfenburk, dějiny hradu a podhradí, Bavorovské požáry, Staré bavorovské rody a další).

Jindřich Veselý

*15. 7. 1885 Bavorov

+19. 9. 1939 České Budějovice

Loutkář, dramatik. Po gymnáziu v Českých Budějovicích vystudoval češtinu a němčinu na FF v Praze. Po získání doktorátu filozofie nastupuje jako středoškolský profesor v reálce na Královských Vinohradech, později ředitelem reálky v Českých Budějovicích. Již jako student přispíval do Píseckých listů, později Máje, Besedy. Jako člen spolku jihočeských akademiků Budivoj se zasloužil o zřízení veřejné čítárny v Bavorově a působil při založení Spolku pro postavení pomníku Petra Chelčického ve Vodňanech. Usiloval o renesanci českého loutkového divadla. Za jeho přispění se ustanovil Český svaz přátel loutkového divadla (1911) a v následujícím roce začal vydávat odbornou revui Český loutkář, první loutkářský časopis na světě. J. Veselý se stal hlavním přispěvatelem časopisu pod různými pseudonymy. Od r. 1917 do r. 1938 redaktorem a vydavatelem časopisu Loutkář. V letech 1920-1923 působil na Kladně, poté povolán zpět na vinohradské gymnázium. V r. 1920 začal redigovat a vlastním nákladem vydávat Knihovnu českých loutkářů, jež v konečné fázi čítala na 200 divadelních her. Badatelskou prací, sběratelstvím    a organizováním výstav se zasloužil o poznávání lidového loutkářství, vydavatelskou činností podporoval formování moderního loutkového divadelnictví.

Stal se předsedou Loutkářského soustředění a prvním prezidentem Mezinárodního loutkářského svazu UNIMA. Svoji činnost rozšířil i na propagaci loutkového divadla mezi krajany v cizině. Dlouholeté pracovní zatížení však vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Proto se na kongresu v Lublani r. 1933 vzdal předsednictví UNIMA, rozhodnutím kongresu však zůstal až do konce svého života čestným prezidentem. R. 1934 zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Redigoval Knihovnu vzorných loutkových her, Vybrané hry pro Alšovy loutky, Drobné umění, Věstník Alšových loutek, Slovenské loutkové hry. Je autorem řady odborných prací, např. Z historie loutek, O loutkách a loutkářích, O vlasti, vzniku s rozvoji loutek vůbec a o loutkářství českém zvlášť, Bramborové divadlo, Příručka českého loutkáře, Zařízení loutkových divadel, O životě a díle Bohumila Havlasy, Život, dílo a rod Matěje Kopeckého atd.

Publikačně činný byl i v oblasti školství. Pro výuku české literatury na středních školách zpracoval Přehled českého písemnictví, jako němčinář sepsal za přispění dr. Štěpána Ježe metodicky promyšlené učebnice pro 1. – 4. třídu středních škol a Přehled mluvnice jazyka německého. Je autorem pohádky Kašpárek a princezna.

František Mareš

*28. 12. 1850 Bavorov

+12. 2. 1939 Praha

Historik, archivář. Po absolvování Gymnázia v Českých Budějovicích vystudoval historii a pomocné vědy historické na vídeňské univerzitě. V letech 1873 – 1874 provizorním asistentem schwarzenberského archivu v Třeboni, poté do r. 1888 archivářem schwarzenberského ústředního archivu ve Vídni. Vrátil se opět do třeboňského archivu, kde od  r. 1911 zastával funkci ředitele a rady. Uspořádal zdejší fondy, které popsal v duchu novodobých vědeckých zásad. Stal se členem Královské české společnosti nauk a členem její archeologické komise. Je autorem řady prací, např. Popravčí kniha pánův z Rožmberka, V. Břežana Život Petra Voka z Rožmberka, Kronika budějovická, Bratr Žižkův Jaroslav z Trocnova,Veliký mor v Čechách 1679-80 a další. Další jeho díla se týkají oblasti literárních dějin a dějin umění.

Společně se Sedláčkem zpracoval Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Třeboňském, Prachatickém a Krumlovském. Přispíval do Časopisu českého muzea, Českého časopisu historického a jiných. Byl dopisujícím členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk, čestným doktorem Univerzity Karlovy.

Jan Václav Moser

*15. 8. 1886 Bavorov

+?

Spisovatel. Nadšeným divadelním ochotníkem a režisérem. Autor operet Hošíčku, nedej se, Když mládí křídla rozpíná a dalších. Napsal divadelní hry Fanynka v údolí a Král Podskalí. Režíroval Hošíčku, nedej se a Čokoládová princezna. V období první republiky členem Kroužku rodáku z Bavorova a okolí v Praze.

Bedřich Mudroch

*11. 8. 1898 Bavorov

+24. 5. 1962 Mladá Boleslav

Akademický malíř, grafik. Po absolvování reálky v Písku, umělecko-průmyslové školy v Praze a studia grafiky a malby u prof. Švabinského na AVU v Praze se stal profesorem kreslení na gymnáziích v Moravských Budějovicích, Trutnově a Mladé Boleslavi. Vystavoval jako člen Umělecké besedy v Praze a Sdružení výtvarníků. Věnoval se především lyricky zabarveným malbám krajin. Jeho dílo tvoří oleje, lepty, litografie, kresby, linoryty. Vystavoval v Lounech, ve Slaném, v Moravských Budějovicích, v Praze, v Hradci Králové, v Mladé Boleslavi. Svá díla předvedl i v Rize, na mezinárodní výstavě dřevorytů ve Varšavě, kde získal čestné uznání, v Krakově, Marseille aj.

Mezi jeho nejznámější olejomalby patří Viadukt, Ulice v Trutnově, Semafor, Telegrafní tyč, Stromořadí, Kytice, Sad v předjaří, Předjaří, Zima na Úpici, Bílý dům, Před jarem a další.

Svatopluk Havrlík

*22. 6. 1908 Bavorov

+2. 9. 1966 Praha

Akademický malíř. Studoval na umělecko-průmyslové škole v Praze u prof. Kysely a AVU v Praze. V letech 1926-1928 zapsán na FF KU v Praze (obor profesura kreslení). Se školou O. Nejedlého podnikl studijní cesty po Francii, Německu, Itálii, Balkáně, Rumunsku a Maďarsku a po západoevropských galeriích. Působil jako profesor kreslení na reálce v Brně a na Slovensku v Trnavě a Bratislavě. Po návratu do Čech profesorem kreslení v Pardubicích a Chrudimi.V r. 1942 učitelské povolání opustil a plně se věnoval malířství. Od r. 1956 žil v Praze. Byl členem Umělecké besedy slovenské v Bratislavě a Spolku výtvarných umělců Aleš v Brně.

Ve svém díle zachycoval především městská zátiší a obce (často v impresionistickém rázu), např. Prachaticko, Vodňansko, Pardubice, Šumavu. Věnoval se i krajinářství. Autorem olejů: Ulice ve Starých Černovicích, Zátiší s hrníčkem kávy, Petrov v zimě, Předjaří v Hluboké, Pardubické náměstí, Bavorovská pouť, Za Týnem, Bavorovský kostel, Cesta v polích a dalších. Autorem cyklu Můj rodný Bavorov (ocenění ČAV 1941 a 1945). Byl také ilustrátorem knih. Jeho dílo se nalézá v Národní galerii v Praze, Moravské galerii v Brně a regionálních galeriích v Pardubicích a ve Zlíně.

František Hobizal

*10. 3. 1933 České Budějovice

+8. 7. 2001 Bavorov

Páter, spisovatel. Dětství prožil v Českých Budějovicích. V r. 1956 vysvěcen na kněze. Po vysvěcení působil v Českých Budějovicích jako archivář a sekretář na kapitulní konsistoři. Od r. 1957 spravoval farnost ve Stráži nad Nežárkou. Od r. 1960 rezidoval v Bavorově (41 let), odkud spravoval také farnosti Bílsko, Dub u Prachatic a mariánské poutní místo Lomec, o jehož proslavení se mimořádně zasloužil. V létech 1985 – 2000 byl vikářem strakonického vikariátu.

1. 2. 2000 jmenován čestným kanovníkem Katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Svůj velký literární talent uplatnil v řadě povídek, románů i knih s náboženskou tématikou. Z jeho díla: Apoštolský poutník, Dopisy z Brazílie, Schreinerské kořeny, Schöningerské pastviny, Údolí Vogelsang, Budějovické nálady, Bomby na Budějovice, Volání budějovických zvonů, Moje Doudlebsko, Svatá země s Františkem Hobizalem, Humor v církvi povolen, Cesta k nebi, Annáš.

Zemřel 8. 7. 2001 a byl pohřben 13. 7. 2001 na bavorovském hřbitově.